Pověsti hradu Příběnice

Na hradě byl vězněn král Václav IV. a za trest nechal po svém propuštění hrad pobořit. Hradní zvon přitom zapadl do země. O mnoho let později tam tesařka sekala trávu. Srp se jí do něčeho zapletl. Ozvalo se zazvonění a žena vykopla ze země zvon. Jak se polekala, tak zaklela a zvon se skutálel do řeky Lužnice. Přitom hlasitě zvonil: „Václave, Václave, pamatuj, pamatuj!“ Na dně řeky je prý dodnes. Na Příběnicích se nacházel poklad – stříbrné talíře. Místní myslivec cestou na hrad, došel ke studni a ty stříbrné talíře viděl ležet na dně. Ale protože měl ve zvyku jadrně klít, zaklel a talíře zmizely. Dva pytláci nevěřili pověstem, že na hradě straší a chodili pytlačit k vodě. Jednou slyšeli zvláštní dupot, předpokládali, že je to srnec a tak na něj číhali. Zvíře k nim doskákalo a před nimi se postavilo na zadní. Jaké bylo jejich překvapení, když mělo rohy a dlouhý ocas. Ale nic jim neublížil a pokojně odešel. Hajný a pasák se domluvili, že půjdou hodně brzo ráno pást dobytek. Potkali ženskou postavu a hajný se pustil do vyhrožování, že pokud neuhne z cesty, že bude zle. A bylo. Ženská postava se ho nezalekla a vstupovala mu do cesty, neustále, až dostal strach. Neměla ruce, ani nohy, povlávala nad zemí. Po kohoutím kokrhání zmizela dočista.