O lesních žínkách

V Doubravčicích, podle vyprávění staré babky, která to zase slyšela od své báby, žil někdy koncem 18. stol. bohatý sedlák, který měl dceru. Za tou chodil jeden chudý hoch ze sousedních Kozojed. Sedlák jejich lásce nepřál, proto se mladí scházeli tajně poblíž místa, kde stával hrad Šember. Jednou se však chlapec ztratil a nikdy se již neobjevil. Schůzky zamilované dvojice totiž vadily lesním žínkám, které nemohly za přítomnosti člověka v noci tančit po lese. Mladíka proto jednou v noci utancovaly k smrti, když čekal na svou milou. Bába, tenkrát mladé děvče, to prý viděla na vlastní oči, když se v podvečer vracela přes hrad z pastvy s kozou. Utíkala to povědět do vsi, ale když tam lidé přišli, nenašli ani lesní žínky, ani mládence. Jen na zmíněném místě náhle stál veliký kámen, který tam nikdo nepamatoval. A tak mu začali říkat „Lesní ženka“, protože prý připomínal postavu člověka. Po mnoha letech se kámen jednou v zimě pohnul a spadl do řeky Šembery, kde leží dodnes. Pravda však byla zřejmě jiná – sedlák se domluvil s rychtářem, nechal milého mládence chytit a poslat na vojnu.

Další verze:

V Doubravčicích se vypráví, že jedna babka na vlastní oči viděla na Starých Zámcích tančit kolem stromů lesní žínky. Šla tenkrát v květnu na majoránku a hned si vzpomenula na staré vyprávění o utancovaném chlapci z Kozojed. Zalekla se, ale když udělala křížek, tak se žínky ztratily. Kdo by však šel na houby a potkal lesní žínky, nemusí se bát. Ony mu ještě samy ukáží, kde je hub nejvíce, protože tam kde rostou, lesní žínky při měsíčku nesmí tancovat.