Krabicové z Vietmile

Poblíž Starých Smrkovin mezi Jičínem a Novým Bydžovem stávala za starých věků výstavná tvrz Veitmile, odkud vyšel vladycký rod Krabiců. Krabicové bývali kanovníky u kapituly svatého Víta na Pražském hradě, jednoho času dokonce šest bratří současně sloužilo české vzdělanosti. Nejznámějším se stal Beneš Krabice z Veitmile, který řídil stavbu svatovítského chrámu a byl i věhlasným kronikářem. Oblíbil si ho sám císař Karel Čtvrtý a jmenoval ho svým osobním rádcem.

Svého času sídlil na tvrzi vladyka Dobrohost z Veitmile, kterého lid překřtil na Vaitminára. Jméno mu už zůstalo. Dobrohost měl za manželku Prostislavu, milou a vlídnou ženu. Když přišel její čas, povolala k sobě dvě staré zkušené ženy z podhradí, aby jí byly v koutě nápomocny. Stařeny připravily kolébku, pleny a teplou lázeň, Vaitminára poslaly k čeledi za humna a očekávaly příchod nového dědice. Co se však nestalo! Prostislava povila syna, po něm druhého třetího a celkem devět jich přivedla na svět.

Báby se ulekly. Buď je vladykova žena čarodějnicí, nebo je to zázrak. Co jejich život trvá, nezhlédly nikdy více dětí najednou než dvě. Onehdy ve Smrkovicích se narodily podruhuji dokonce tři, dva chlapci a děvče, ale naživu zůstalo jen děvče. A tady devět dětí od jedné rodičky! Děťátka byla slaboučká. Třásla se chladem a za chvilku promodrala jako chrpy. Obě pomocnice vladykovy ženy uznaly, že Prostislava všech devět nemůže vyživit a že tak jako tak děcka zemřou.

„Vložíme je do krabice a zakopeme v sadě pod jabloň,“ navrhla starší bába.

„Nepotká-li nás hněv Dobrohostův,“ souhlasila s obavami druhá.

Vladykova žena upadla vysílením do hlubokého spánku. Nezpozorovala ani, že babiny přinesly z komory velkou krabici, všech devět dětí do ní složily a spěchaly do sadu. Ve vratech širokého dvora je však potkal Dobrohost:

„Kam spěcháte? A proč tak nakvap?“

„Jdeme do sadu, vladyko,“ zaskuhraly obě současně.

„Co nesete v té krabici?“

„Nesluší se, pane náš, abys o tom věděl.“

Dobrohost se nemálo udivil, proč ho ženy tak odbyly. Je přece pánem této tvrze a musí vědět o všem, co se tu děje. „Sluší nebo nesluší,“ rozhorlil se nad skrývaným tajemstvím, „Vaitminár musí vědět všecko!“

Ženy se zdráhaly ještě dlouhou chvíli, podávaly si krabici z ruky do ruky, jedna se snažila svalit vinu na druhou, ale vladyka trval na svém. Má právo spatřit obsah krabice! Když se náhle zevnitř ozval tlumený dětský pláč, podobající se spíše zapištění myši, odstrčil obě ženy stranou a rychle sňal víko.

Zprvu se domníval, že na tvrzi porodilo více žen. Báby ho musily přesvědčovat notnou dobu, než mu vysvětlily onu nepřirozenou událost. Vladykovo srdce zjihlo nad takovou úrodou dědiců.

„Ó, vražedné ženy,“ rozlítil se. „Proč chcete zahubit plody mé manželky? Vezměte je a neste do mého domu!“

Spěchal napřed, poklekl u lůžka milované paní a horkými polibky ji probudil ze spánku. Vyprávěl o zrození dětí jako o štěstí, sliboval postarat se o všecky potomky a konejšil ženu, aby si nepřipouštěla žádné starosti. Jejich tvrz uživí více dětí než jen devět.

Přivolal obě báby a rozkázal jim:

„Ihned pospěšte dolů do vesnice. Jděte chalupu od chalupy a všude, kde selské ženy povily, oznamte narození devíti vladyckých synů. Nechť selské rodičky přijdou sem na tvrz a krmí našich devět vyžlátek.“

Babiny pochodily dobře. Přivedly osm statných žen a ty se postaraly o výživu chlapců. Zbývající jedno dítě odkojila vladykova žena sama.

Druhého dne nato pozval Dobrohost na tvrz kněze z blízké fary a všech devět chlapců dal pokřtít. Dlouho si lámal hlavu, než pro ně našel jména.

Vaitminár i Prostislava se brzy se svým údělem smířili, chlapci časem zesílili a měli se k světu. Tři sice nedočkali mužného věku, ale zbývajících šest rodiče vychovali k radosti českého národa.

Příhoda s novorozenci zachráněnými před pohřbením zaživa dala vzniknout vladyckému přídomku Krabiců z Veitmile. Jejich rod se potom rozrostl jako větve staleté lípy.