O pokladu z Křížového vrchu

Železný či Kolíkový vrch je podle sta­rých pramenů místem, kde je ukryt poklad z Křížového vrchu. Toto místo má být, jak sdělu­je tradice, prostoupeno štolami a šachtami, jejichž vchody byly začátkem tohoto století zasypány. Údajně odtud vede tajná chodba na Křížový vrch a do bývalé Včelí zahrady v Ondrášově. Vchody do šachet se nazývaly Trpasličí díry.

V kterýsi dávný čas, právě na Květnou neděli, vyšla ze své chaloupky v Dětřichově chudá žena s malým dítětem. Měla namířeno do berounského kostela na mši, času měla namále, a tak se rozhodla zkrátit si cestu přes les. Obloha byla toho dne pokryta černými mraky, a tak žena vzala dítě do náruče, aby se jim šlo rychleji a nesmáčel je déšť. Jak své dítě nesla a neviděla pořádně na cestu, ani si nevšimla, že překročila jarní hlaváček, rostlinku, která právě tak jako bludný kořen způsobí, že člověk zabloudí a chodí v začarova­ném kruhu stále dokola. Už se jí zdálo divné, že jdou tak dlouho a světla v lese nepřibývá, až když už podruhé zakopla o stejný pařez, uvě­domila si, že to nemůže být jen tak. Zastavila se, položila dítě na zem, rozhlédla se a spatřila vchod do jeskyně. Byl zčásti zakryt větvemi jalovce. V tu chví­li si žena vzpomněla, co se povídá mezi lidmi o trpasličích dírách – vchodech do jeskyní, plných pokladů, chráněných jalovcovými větvičkami před pohledy kolemjdoucích. To žena věděla od své staré matky, známé kořenářky, která jí tajemství prozradila. Od ní také znala to, že tajemné brány otevírá pár kapek bílého mléka pryšce. „Škoda, že nemám rostlinku s sebou,“ pomyslela si žena, když vtom uslyšela dunivý zvuk. To bylo ve chvíli, kdy se v kostele začaly číst pašije a v tu dobu se odpradávna otevírají skály s poklady. Velký kámen se odvalil a před užaslou ženou zela velká díra, ze které vycházelo modravé světlo. S dítětem v náručí vběhla do jeskyně. „Ach, to je nádhera,“ povzdechla, když spatřila drahými kameny vykládané truhlice, mramorové sošky ověšené zlatý­mi řetězy a perlovými náhrdelníky, skalní stěny posázené ru­bíny, smaragdy a jinými drahokamy a přímo před sebou vy­sokou pyramidu ze zlatých kvádrů, nad jejíž vrcholem hořel modrý plamen. Plamínek se dotkl stropu jeskyně a v blankyt­ném světle se najednou objevila tvář. „Vítej, Mahuleno, jen jednou do roka jsou mé poklady k vidění a věř, že již dlouhá léta jsem s nikým nemluvil, proto­že sem málokdo zavítá a spatří na vlastní oči poklad, který stráží síla modrého světla.“ Hlas dozněl a Mahulena si byla jista, že k ní promluvil sám Král skřítků. „Vím, že jsi chudá vdova a jen těžko uživíš sebe a své dítě, vezmi si proto zlata, co uneseš, ale pospěš si, není mnoho času, za chvíli se skála zase zavře,“ plamínek se zmenšil a tvář zmi­zela. Dojatá žena posadila dítě na zem a začala do zástěry nabírat z nejbližší truhlice zlaté plíšky. Nejprve jen tak váhavě a pomalu, ale při představě toho, že už nikdy nebude muset těžce pracovat, že bude moci postavit novou chaloupku, kde bude více tepla a světla a její dítě nebude trpět hladem a zi­mou, plnila zástěru až k prasknutí. Utíkala k východu, aby před jeskyní vysypala obsah zástěry a mohla se vrátit pro dal­ší zlato, když tu se, právě když venku vytřepala poslední plíšek, za jejími zády pohnul obrovský kámen a uzavřel vchod. „Bože, moje dítě!“ vykřikla Mahulena a začala bušit do skály. Ta však stála tiše a nehnutě a stará borovice jen smutně poký­vala větvemi, jakoby říkala: „Vidíš, vidíš, Mahuleno, pro samé zlato jsi zapomněla na ten největší poklad, co máš na světě.“ Na vysypané zlaté plíšky již nešťastná žena neměla ani po­myšlení, tak je zahrabala do země, přikryla mechem a nahoru položila malý křížek z větviček. Pomalu a smutně se vydala na zpáteční cestu a v slzách přemýšlela, jak by mohla své dítě vysvobodit ze zajetí stude­ných skal. „Snad se o něho síla modrého světla postará, vždyť je to nevinné stvoření, nemůže za to, že jeho matka propadla, byť jen na chvíli, vidině bohatství, utěšovala se, ale nebylo to nic platné, dětský hlásek jí stále zněl v uších. Vyšla z lesa na louku pod vlídné sluníčko, nebe se jasnilo, krajinou se rozlé­hal ptačí zpěv, ale Mahulena to nevnímala, stále byla v zajetí ticha jeskyně pokladů. Tak ani nezpozorovala, že se k ní blíží poustevník. Usedla do trávy a najednou ucítila na svém rameni dotek jemné dlaně. Nad ní se skláněl starý muž, který se ženy ze­ptal, co ji trápí, protože bolest znal a tak mu nemohla zůstat dlouho utajena. Mahulena pověděla poustevníkovi svůj smut­ný příběh a poprosila jej o radu. Muž se zamyslel a pravil: „V tuto chvíli ti mohu pomoci jen útěchou, že své dítě opět spatříš, ale ne dříve, než za jeden rok. V tu samou dobu, jako dnes, se opět otevře skalní brána a pustí tě k tvému dítěti. Musíš však rychle i s ním opustit jeskyni, nevšímat si pokla­dů, nesmíš promluvit ani slovo a také se nesmíš na zpáteční cestě otočit. To musíš dodržet, jinak bude tvé dítě opět uvěz­něno ve skále, a tentokrát navždy,“ pohladil poustevník Mahulenu a pokračoval v cestě. S touto nadějí se žena vydala k domovu a stále si opakova­la poustevníkova slova. Opakovala šije celý dlouhý rok až do následující Květné neděle, kdy se vydala znovu k Trpasličí díře. Srdce ji vedlo zarostlou cestou, tentokrát nezabloudila a rychle šla přímo ke skále. Jen malou chvíli čekala, než se ozve dunivý zvuk valícího se balvanu, který opět jako loni otevřel vchod do jeskyně. Vběhla dovnitř, nevšímala si ničeho, jen vztáhla ruce po svém dítěti, které sedělo na malém zlatém trů­ně a hrálo si s křišťálovým jablkem. Spokojeně se usmívalo a vítalo matku radostným hláskem. „Vidíš, vidíš, Mahuleno, díky tvému čistému srdci a velké lásce k dítěti vše nakonec dobře dopadne,“ ozvalo se ženě za zády. Ta však pamatovala na poustevníkova slova a utíkala s dí­tětem v náručí k východu ze skály a ani nepromluvila, ani se neotočila. Sotva vyběhla na čerstvý vzduch, skála se za ní za­vřela. Když pokládala dítě na zem, uviděla, že odkoplo mech, pod kterým minulý rok zahrabala zlaté plíšky. Nahnula se nad jamku a uviděla velké zlaté srdce, po plíšcích ani památky. Opatrně srdce vzala do dlaní a když se najednou skulinkou ve skále prodral paprsek modrého světla a pohladil ji po tváři, pochopila, že srdce je pro ni a tiše poděkovala Králi skřítků a všem jeho silám modrého světla. Mahulena pak žila i se svým dítětem šťastně a spokojeně dlouhá léta. Zlaté srdce sice prodali, aby si trochu přilepšili, ale nikdy nezapomněli na marnost lidských představ o bez­starostném životě, chybí-li v něm milovaná bytost.

Tip: Znáte už naši hru Strašidlov.cz?