Lesní žínky

Při žních bylo tolik práce, všechna chasa a čeleď měla práce plné ruce, další pracovníci nebyli, proto když bylo nejhůře přišly na pomoc lesní žínky. Pracovaly, sekaly klasy dávaly snopy dohromady. Pracovaly od úsvitu do večera, nemluvily, nepily a pracovaly neustále.

Když u Křížů seděly u oběda, lidé se jich báli, proto se matka zeptala, co má s nima udělat staré kořenářky. Byla to bába všema mastma mazaná, řekla, že až budou znova žínky sedět u stolu v sednici, musí zakřičet, červené pole hoří a oni utečou. A co se bude dít dál? Ptali se ostatní ze statku, odpovědět bába neuměla. Úkolu se zhostil František, chlapec vyrostlý v lese a proto odvážný. Netrvalo dlouho, divoženky si sedly do sednice a čekaly na jídlo. Přišel František a řekl červené pole hoří. Jezinky sebou trhly vyskočily a s jekotem utíkaly ven a křičely červené pole hoří, to nám mužové a děti shoří. A zmizely a už se nikdy neukázaly.