O divoženkách

O Burešově skále mezi Bořetínem a Zahrádkami se říká, že tam sídlili divoženky a lákaly chlapce slovy: Pacholiště, sprav mi lopatiště, až upeču, dám ti veliké opeliště (bochník). - Jeden čeledín divoženkám spravil lopatu a dostal odměnou bochník, z kterého nemělo ubývat, pokud on sám chléb jedl. Zvědavá selka chléb ukrojila a bochník čarovné moci pozbyl. Jednou byla v Zahrádkách i v celém okolí náramná bída a nouze. Nebyl ani kousek chleba a všude panoval hlad, nejen mezi chalupníky, ale i mezi bohatými sedláky. Tenkrát sloužil u Burešů mladý čeledín. Hospodář jej poslal k lesu orat. Oral až do večera, už jen kousek a bude s dílem hotový. Najednou mu koně zastavili. Čeledín zvedl hlavu a skoro oněměl. Před ním stála krásná panna, měla na sobě dlouhé zelené průsvitné šaty. Dlouhé vlasy jí splývaly až k patám. Promluvila zvonkovým hlasem: Pacholiště, pacholiště, udělej mi lopatiště, já ti dám opeliště. Když to dořekla, odběhla ke skále a tam se ztratila. Čeledínovi to bylo divné. Pole už nedooral, zapřáhl koně do vozu a jel ke vsi. Doma neřekl nikomu ani slovo. Přinesl si dřevo a dal se do práce. Druhého dne vzal lopatu s sebou na pole. Čekal, kdy se divoženka objeví. Jak slunce zašlo za lesy, koně se zastavili. Před ním stála žena, co s ním včera mluvila. Řekla: Pacholiště, pacholiště, přinesl jsi lopatiště? Přinesl. Tady máš, cos chtěla. Podával jí lopatu. Vzala ji do rukou a odběhla do skály. Čeledín si myslel, že ho podvedla. Chtěl na ni zavolat, ale v tom už ze skály leze panna a nese v ruce pecen chleba. Podávala mu jej a řekla: Pacholiště, pacholiště, zde máš za své lopatiště. Pamatuj však tato slova! Chléb je nad stříbro a zlato. Z lásky darovaná skýva z pecnu nikdy neubývá; kdo myslí na sebe pouze, pozná brzy kletbu nouze. Jen to dořekla, zmizela do skály. Ten pecen byl čarovný! Když z něho čeledín ukrojil, chleba neubývalo. Čeledín zapřáhl koně a jel domů. Zavolal sedláka a všem dal po krajíci. A chleba neubývalo! Ta novina šla po celé vsi. Lidé pořád nevěřili, ale viděli čeledína, jak stojí na zápraží a krájí chleba. Hrnuli se a tlačili:Honzíčku, dej nám také z bochníčku. Čeledín dával několik dnů rád. Potom však zpychl, a že bude chléb prodávat. Co se dalo dělat? Čeledínovi zlaťáky v kapse chrastěly, ale když prodával čtvrtému, pátému, hrozně se lekl. Z chleba mu zbyl jen skrojek. Ten snědl sám a měl po chlebě. Litoval, naříkal, ale nic platno. Chodil kolem skály a nahlížel do otvoru, ale víla se neobjevila. Čeledín umřel v bídě a nouzi.