O kostelíku sv. Prokopa

Při silnici od Teplic stojí u Krupky zchátralý, opuštěný kostelík prostřed hřbitůvku; říká se tam „Na Prokopce“. Je to dnes skoro zřícenina, smutný je pohled na sešlou svatyni. A hřbitov kolem, kam už dávno nepochovávají, má propadlé hroby, kříže zkácené. Ze XIII. století prý pochází ten kostelík sv. Prokopa, patrona horníků, a stával při osadě, která dávno zmizela. Obyvatelé její založili dnešní hornické město Krupku. Byly doby, kdy v kostelíku, už o samotě stojícím, slouženy ještě občas mše. Také o vánocích bývala tam jitřní mše, před úsvitem. Chtěla jednou na tu jitřní jíti stará žena, která bydlela nedaleko kostelíka. Bála se, aby nezaspala, a tak měla neklidný spánek. Probudila se, poslouchá, hodiny netikají. Zastavily se. Už se stařeně spát nechtělo, myslela proto, že je pozdě k ránu, a raději vstala, aby mše nezmeškala. Když vyšla z chalupy, byla ještě noc. Jen od sněhu trochu svítalo. Mrzlo. Stařena přitáhla vlňák, aby do ní zima nenalezla, a kráčela ke kostelíku. Bylo jí divno, že nevidí nikoho na cestě. Až když přišla blíž, spatřila, že z oken kostelíka vychází slabá zář. Tu věděla, že už jde pozdě. Přidala do kroku a za chvíli stoupala po kamenných schůdkách ke hřbitovním vratům. Zima jí zalomcovala, když vkročila na hřbitov. A když vzala za kliku kostelních dveří, bylo jí podivně, jako by se s ní svět byl zatočil. Otevřela dveře a vidí, v kostele šero, jen na oltáři svítilo pár svěc. Kněz sloužil tichou mši. V lavicích seděli lidé, ale, třebaže neměli před sebou sloupky rozsvícené, přece jako by od nich slabá zář vycházela.

Stařena jde k lavicím, její kroky ozývají se rušivě v tom tichu. Když došla k poslední lavici, žena, která tam na kraji seděla, ohlédla se po ní — a stařena s hrůzou vidí, že je to její známá, která nedávno předtím zemřela. Z lavic počali se ohlížeti po stařeně, která zděšena poznávala mezi nimi lidi zemřelé.

Tu ta známá kývne na stařenu, že jí chce něco říci. Stařena se k ní nakloní a slyší, jak jí zemřelá šeptá: „Utíkej odtud, sice je s tebou zle!“ A stařeně bylo, jako by ji hrobový dech ovanul. Obrátila se a pospíchá ke dveřím. Tu už slyší za sebou hlomoz, jako když v lavicích vstávají. Stařena už je u dveří, honem z nich vyklouzne, zabouchne je za sebou a chvátá hřbitovem ke vratům.

Ale v zápětí rozletí se kostelní dveře, vyhrne se zástup lidí a žene se za stařenou. U samých hřbitovních vrat ji dohonili, strhli jí s ramen vlňák a drali se o něj. Stařena vyběhla ze hřbitova a utíkala, pokud jí nohy stačily. Teprve, když za sebou neslyšela hluk, stanula, ohlédla se a vidí, že mrtví dále neběželi, než k hřbitovním vratům. Všecka zchvácena pospíchala stařena domů. Ani nevěděla, jak se dostala do své světničky a do postele. Zima jí lomcovala, a zdálo se jí, že jí hlava praskne bolestí. Ráno našli domácí lidé stařenu churavou na loži. Když se trochu vzpamatovala, vyprávěla, jak byla v prokopském kostelíku na mši mrtvých.

Mysleli, že mluví s cesty, ale když potom zvěděli, že lidé, jdoucí na jitřní, našli na hřbitově kousky roztrhaného vlňáku, poházené po hrobech, uvěřili jí. — Od té doby zůstal prokopský kostelík opuštěn, lidé říkali, že tam straší. Ta stařena, která tam na půlnoční viděla mrtvé, zemřela, než minul rok.