O skleněném vrchu

V úvodu pověsti se autor zmiňuje o místu kdysi zvaném skleněný vrch. Dnes bychom jej jen stěží hledali. Byl tak nazýván proto, neboť se zde nacházely načervenalé kameny, jež svou formou připomínaly sklovitou hmotu. Pravděpodobně byly kdysi vystaveny velkému požáru, o němž je zmínka v pověsti o Cvilínském pokladu. A protože se kamení na slunci lesklo jako sklo, říkali lidé kopci Skleněný vrch. A právě ten je dějištěm jedné z dalších krnovských pověstí. Kdysi se na tomto místě scházeli dva milenci. Chudý čeledín s bohatou dívkou, která již byla zaslíbena bohatému mládenci. I přes dívčin nezájem by ji rád pojal za ženu, a proto ho velmi popuzovalo dívčino odmítání. Začal ji sledovat a zjistil, že se tajně schází s čeledínem na skleněném vrchu a jejich smluveným znamením ke schůzce bylo napodobení ptačího hvizdu. Rozhodl se proto ke lsti. Pod záminkou, že chce pomoci se svým hnědákem, vylákal mládenec čeledína do kamenné stáje, kde ho zavřel a utíkal na schůzku místo něj. Napodobil čeledínův ptačí hvizd a toužebně vyčkával dívčin příchod. Jakmile dívka uslyšela milencovo hvízdání, rozběhla se za ním. Když však míjela stáj, uslyšela volání svého milého. Otevřela vrata a oba okamžitě pochopili nastraženou lest. Rozhodli se pro pomstu. Místo dívky vyslali na schůzku její služebnou, jejíž obličej byl poznamenám krutou nemocí. Když mladík spatřil siluetu dívky, ihned k ní přiskočil a políbil ji. Vzápětí se však polekal, to když zjistil, jakou hrůzně vypadající ženu políbil. Ve snaze rychle utéci, zakopl o kořen stromu, padl hlavou na kámen a zůstal ležet mrtev. Služebná se vrátila a vše vypověděla milencům. Od té doby se od skleněného vrchu ozývá hvízdání nepravého milence, který nemůže najít klidu.