O strašidelném jezdci

Před mnoha a mnoha lety jezdila přes Dobrovice císařská pošta z Mladé Boleslavi. Šlo o velký kočár tažený dvojspřežím silných koní, na kozlíku kočáru seděl postilión, který koně pobízel a občas troubil na poštovskou trubku, to proto, aby se pěší a selské povozy stihli bezpečně vyhnout. V kočáře někdy vozil lidi, ale především měl vzadu pevnou truhlici, dobře uzamknutou, s listy a cennostmi.

Postilión jezdil i v noci, neboť to byl srdnatý člověk, co se ničeho nebál, přesto měl u sebe pro jistotu vždy řádně nabité pistole. Naštěstí je nepotřeboval, v kraji bylo bezpečno, nebylo známo, že by se tam po lesích zlí lidé zdržovali. Přesto mělo jedno místo na trase, a to les právě za Boleslaví, nedobrou pověst. Dobrovičtí starousedlíci říkávali, že tam straší a jen neradi tudy chodili. Postilión o tom ale nevěděl, jezdíval tím lesem obvykle před večerem. Až jednou se stalo, že se kočáru po cestě zlámalo kolo a postilión musel zastavit v nejbližší vsi u koláře. Správka trvala dlouho a tak se na cestu mohl vydat až v hluboké noci. A tak lesem, o němž šla ta nepěkná zvěst, projížděl právě kolem půlnoci. A tu najednou se postiliónovi z ničeho nic začali plašit koně. Měl co dělat, aby je vůbec udržel. Hned mu přišlo na mysl, jestli tady nečíhá nějaké nebezpečí, a tak rychle natáhl kohoutky pistolí. Protože koně vyváděli jako diví, nezbylo mu než seskočit z kozlíku a silnou rukou je chytit u huby, aby je zklidnil. V tu chvíli ale spatřil, jak se proti němu po silnici žene tryskem jezdec na černém koni, jemuž z nozder plameny šlehají. Dusot kopyt přitom slyšet nebyl. Když se tajemný jezdec prohnal v tichosti kolem vozu, všiml si postilión, že jezdec je zahalen v plášť, do čela má vtisknutý třírohý klobouk, zpod něhož mu na ramena splývá paruka, jakou před dávnými lety páni nosívali. Do tváře mu ale neviděl.

Strašidelný zjev minul kočár a uháněl dál. Jak se za ním postilión ohlížel, viděl jej stále ozářeného plameny. Koně už se nevzpínali, ještě se ale poděšením třásli. Ani jemu srdnatému ale nebylo od úleku nejlíp. Vydal se sice znovu na cestu, ale protože koně byli z toho leknutí tuze schváceni, byl postilión nakonec rád, že zahlédl v dobrovické hospodě světlo. Zastavil u ní, vešel dovnitř, kde sedělo několik sousedů u džbánků v družném hovoru. Všichni ale zmlkli, když zahlédli ve dveřích postilióna, bledého jako stěna, s vylekaným pohledem. A ten, sotva ztěžka dosedl na lavici, hned pantátům vyprávěl co se mu právě přihodilo. Když domluvil, ozval se od kamen shrbený děda, hospodského starý otec:

„Vy jste ho tedy také viděl? Holenku, to od nás se nikdo o půlnoci do toho lesa neodváží, ani kdyby mu za to platili. Povím vám, co s tím strašidlem je. To býval před dávnými lety na dobrovickém panství vrchní, který byl na poddané lidi jako pes, honil robotníky z jedné práce do druhé, oddechu jim nedopřál. Jezdil na koni po panství jako sám ďábel, všude na robotný lid dohlížel. A běda, spatřil-li někde, že lidé pracují podle jeho úsudku pomalu, nebo že dokonce odpočívají. Pak láteřil až hrůza, jeho jezdecký bičík nikdy nezahálel. Není divu, že ho poddaní nenáviděli.

Jednou o žních přijel vrchní na koni do panského dvora ke stodole, kde lidé mlátili. A tu zahlédl ženu, která stála před stodolou, cep opřený o vrata. Byla chudák nemocná, shrbená, ani ji však mušketýři při shánění lidí na robotu nevynechali. Ale sotva dala pár ran cepem, musela mlácení nechat. Vrchní, jakmile uviděl takovou zahálku, vztekle popohnal koně proti ní, povalil ji, černý kůň ji zasáhl kopytem do hlavy, hned krev proudem vytryskla. Svalila se bez hlesu mrtvá u vrat. A tu mlatci, vidouce tu ukrutnost, obrátili své cepy v zaťatých rukách proti vrchnímu. Hned první rána se svezla po kabátci vrchního a zasáhla koně. Ten se splašil a v šíleném trysku vyběhl ze dvora, hnán křikem rozlíceného lidu. Vrchní ztratil vládu nad koněm, ten nedaleko za dvorem klopýtl, jeho pán vyletěl ze sedla a o kámen si roztříštil lebku; skonal v té chvíli. Lidé ukrutníkovi smrt přáli a jejich kletby ho provázely až do hrobu“.

Stařeček pohlédl na postilióna, zabafal z fajfky a dodal: „Záhy po pohřbu se začalo na panství povídat, že duch zlého vrchního za nocí objíždí na koni tady po cestách, jak to dělával i za živa. Polekalo se tak už mnoho lidí, kteří přízrak vrchního na plamenném koni spatřili. Nejčastěji se zjevuje ve výroční den své smrti. To je právě dnes, vy jste se tam v lese namanul a tak jste přízrak viděl taky“.

Po léta ještě jezdil onen postilión přes Dobrovici, ale vždy se střehl toho, aby se neocitl v onen neblahý den v půlnočním čase v lese, kde se proháněl přízrak zlého vrchního.