O smutné rybě

Blízko zdi židovského hřbitova v Úsově stával starý náhrobní kámen. Byla do něho vytesána ryba, velmi smutná ryba, jinak žádné jméno zemřelého, jen pod rybou nápis hebrejskými znaky, slova však hebrejská nebyla. O té rybě na náhrobním kameni se vyprávěla tato pověst: Před více než třemi sty lety přišel do ghetta ASJVY velmi učený mladý rabi – sefard Gazarida D‘ Azvedo, kouzel znalý rabi z Holandska, kam se přistěhovali jeho pradědové v době strašné inkvizice. Rabi pojal po několika letech za manželku krásnou mladou dívku. Cokoliv se v ghettu přihodilo, vyprávěla výřečně také svému manželovi, který ji zpočátku vždycky laskavě prosil, aby ho nerušila při studiu starých spisů. Tak se opět jednou stalo, že rabi Gazarida četl v tajemném svitku Sefer dii – Zniutta, Zavřené knize mystérii Todrose Abulafii ben Kalonymos, o proměně duší. Tentokrát rozzlobila hovorná Chaja rabího tak, že hněvivě vykřikl: „Chajo, němá jako ryba bys měla být!“ Sotva vyslovil zaklínadlo, zmizela krásná Chaja a nebyla přes všechno hledání v domě ani v uličkách ghetta k nalezení. Po marném hledání mladý rabi litoval tvrdých slov a velmi se rmoutil. Prošlo sedm roků. Jednoho pátku zrána oznámila vyděšená rabínova hospodyně, že ryba určená pro sabatovou večeři vykřikla lidským hlasem, když jí podřezávala. Vykřikla začátek nejslavnější modlitby šema Jisrael, Slyš Izraeli… Hospodyně poznala, že zabila rybu s prokletou lidskou duší. Rabi se rozpomněl na slova prokletí, po kterých nebohá Chaja zmizela z ghetta. Dal rybu pohřbít na hřbitově a sám vytesal její smutnou podobu do náhrobku, beze jména, jen nápis hebrejskými znaky v jazyce španělských sefardů, v jazyce svých předků: „Již žádná proměna! Kéž vstaneš na Olam habba, vzkříšení mrtvých, k blaženému životu příštího světa!“ Po roce odešel rabi Gazarida z ghetta. Není známo, kde nalezl svůj klid. Těžce nese židovské srdce prokletí, teprve ve smrti zhasne žal.