O čarovné studánce u Želkovic

Nedaleko Želkovic na Hořovicku teče potok, jenž se vine k úpatí vrchu a konečně se do Litavky vlévá. Stará pověst vypravuje o rusalce, která v tom potoce pod vrchem přebývala. Její zpěv slýchal rybář Smil; zněl mu za vlahých nocí měsíčných od tůňky tak vábivě, že si konečně umínil vyhledati zpěvačku.

Šel jednou potichu při břehu za tím hlasem a spatřil vskutku rusalku, sedící na staré vrbě, nad tůňkou nakloněné. Rusalka byla krásná, vlasy jako zlato splývaly jí po šíji. Sama promluvila na užaslého rybáře, děkovala mu, že jí neznepokojuje, a slíbila, že mu dopomůže k hojnému rybolovu. Pověděla mu o bylinách, které by měl trhati a házeti do vody, těmi že ryby přiláká. Od té doby míval rybář na potoce bohatý lov; dařilo se mu dobře, dopomohl si tak k zámožnosti. Ale na rusalku nezapomněl. Často, jak jen zaslechl čarovný její zpěv, spěchal k tůňce, aby ji uviděl. Měl ji rád a ona také si oblíbila mladého rybáře. A tak, když ji jednou požádal, aby se stala jeho ženou, nezdráhala se. Řekla Smilovi: „Chcešli, abych byla tvou, věz, že tak nemůže být navždy.

Provdám se za tebe, budu ti dobrou ženou, ale přijde jednou čas, kdy budu muset od tebe odejít nadobro. Těžko bude mi se loučit s tebou. Ale tak je ustanoveno, že, provdáli se některá z nás za smrtelníka, musí svoje pozemské štěstí vykoupit tím, že po letech odejde do vodní říše a nikdy už nesmí opustit její hlubiny.“ Smil byl rád, že bude krásná rusalka jeho ženou, a nechtěl mysliti na to, co bude po letech. A tak se oženil, byl živ s rusalkou šťastně a spokojeně. Narodila se jim dcerka, té dali jméno Května. Když děvče dospívalo k šestnáctému roku, pozorovalo, že jeho matka není už tak veselá, jako bývala; i Smil to pozoroval.

Zdálo se, jako by ženu něco tížilo. Muž i dcera ptali se jí, co jí chybí, ale říkala, že nic. Jednou, když odešel Smil s rybami do města na trh, zavolala jeho žena Květnu a řekla, aby šla s ní. Vedla ji nedaleko do lesa, tam jí ukázala studánku v křoví ukrytou a řekla: „Cokoli ponoříš do této vody, bude zlaté. Nikdy nesmíš chtít vytáhnouti to holýma rukama. I ty by ses ve zlato proměnila. Ale nikomu nevyzraď, kde je tento pramen. Chci, abys měla po mně památku, až mne tu nebude.“ Matce zalily se při tom oči slzami, a dcera cítila náhle nevýslovný smutek. Přivinula se k matce, která ji vroucně líbala na čelo. Druhého dne, když se Smil probudil, viděl, že lože ženino je prázdné. Myslel, že již vstala a poodešla za domácí prací. Tu vzbudila se také Května a přiběhla k otci všecka ustrašená. „Kde je matka?“ volala úzkostně. „Spatřila jsem ji ve snu, že přišla k mému loži, naklonila se nade mnou, políbila mne na čelo a řekla: ,Žijte tu blaze! Odcházím tam, odkud není návratu.‘ „ Poděšeni vyběhli otec i dcerka před stavení, volali matku, hledali ji všude, ale marně. Nebylo po ní ani památky. Smil rozběhl se k tůňce, volal ženu, ale nedovolal se. Neštěstí přikvapilo na rybářovu domácnost. Otec ani dcera nemohli se ze žalu vzpamatovati. A jednoho dne Smil, který té velké ztráty nemohl oželeti, skočil do tůňky a utonul. — Ubohá dcerka osiřela nadobro. Nevěděla, co si chudák počne. A tu přišla paní z blízkého hradu, kde sama vládla, a řekla Květně, že si ji vezme k sobě. Ale ta paní byla zlá.

Slyšela už dříve o tom, že Května zná čarovnou studánku, sama však se jí dopátrati nemohla. Napadlo ji tedy, aby si vzala sirotu k sobě, že se tak od ní dozví o studánce. Ale Května, pamětliva slov matčiných, nechtěla nic povědět. Tu se ta zlá paní rozpálila hněvem, a bila Květnu nelítostně. Tak dlouho trápila ubohou dívčinku, až Května konečně pověděla, kde je studánka, a paní tam zavedla. Paní utrhla větévku z keře a hodila ji do studánky. Větévka, jak se vody dotkla, byla zlatá. Paní dychtivě po ní sáhla, Května jí neřekla, že se člověk rukama vody té dotknout nesmí. A tak proměnila se zlá paní ve zlatou sochu. Května byla tím od ní osvobozena. Dala sochu opatrně vytáhnout a odvézti na hrad, kde od té doby sama paní byla, šťastně žila.

Ale kouzelná studánka vyschla, voda ve zlato proměňující se ztratila. Května už jí nepotřebovala. Měla všeho dost.