Nemravný poustevník

Poprvé byl hrad v písemných materiálech zmiňován v roce 1431 za Beneše z Vartemberka, ale jeho historie neměla dlouhého trvání – poslední zmínka pochází z roku 1453 a krátce poté patrně zanikl. V roce 1760 byla v jeho zbytcích zřízena poustevna.

O té se zmiňuje spisovatelka Karolína Světlá ve své povídce Poslední poustevnice. Poustevnu obývali za její existence dva poustevníci. Druhý poustevník Johan Wenzel Steinfelder přišel po odchodu prvního v roce 1768. Již od mládí se toulával a žebral, avšak dostal se až do Itálie, kde vstoupil do kongregace poustevníků sv. Ivana a po návratu do Čech začal působit zde na Stohánku. Za nemalé almužny podával rozhřešení a rady.

Přïjal i pomocníka, mladého chlapce Aloyse Kaysera, ze kterého se nakonec vyklubala dívka Anna Alžběta Kayserová, která sem utekla před chlípným kupcem, u kterého byla ve službě. Kerhartický farář ji odvezl do kláštera alžbětiněk v Praze. Poustevníkovi se však ženská péče zalíbila, a tak si již tentokrát najal novou "pomocnici". Roku 1773 byl obviněn z nemravného života a vyhnán. Poustevna pak byla zrušena.