O Skřinářovském lese

Jednoho letního slunečního dne se chudí manželé rozhodli, že budou pracovat na svém malém políčku a vezmou s sebou svoje malé děti. Ty začaly jásat, protože chtěly jít do blízkého lesíka trhat sladké jahody. Když přišli na pole, maminka vážným hlasem pravila: "Milé děti, do setmění se vraťte! Nechoďte daleko do lesa!"

Děti to mamince slíbily, rozloučily se a vesele se rozběhly do lesa.

Chodily od keříčku ke keříčku, sbíraly jahody a skotačily. Čas utíkal jako voda. V tom si uvědomily, že se stmívá a chystaly se k odchodu z lesa. Chytily se za ručičky a šly. Najednou slyší podivné šustění v křoví. Nakouknou se a co nevidí! Obrovské vlčí tlamy a nebezpečně vyhlížející oči.

Děti úprkem běžely pryč. Vlci je však brzy dohonili a děti nikdo víc už živé nespatřil...

Rodičům se zdálo podezřelé, že děti ještě nejdou. Už byla tma. Rozhodli se, že půjdou děti hledat. Hledali a hledali a po chvíli uviděli jen dva páry dětských botiček...

Oba rodiče se dali do žalostného pláče. Chudáci děti! Vždyť byly tak malé! Na památku vystavěli na tom místě dva křížky, které připomínají tu tragickou událost...